Nedávno se do švédské Superligy dostal Matěj Jendrišák. Uzavřel tak po Švýcarsku a Finsku poslední stát velké čtyřky, kde hráli odchovanci Torpeda. Informovali jsme Vás, že máme průkopníky v takových zemích, jako je například Velká Británie či Francie. V sezóně 2010/2011 za náš klub nastupoval rodák z Gruzie. A nyní pro vás máme další perličku. Odchovanec Torpeda Havířov Michael Blažík absolvoval misi ve státě nejen na florbalové poměry exotickém - Jižní Korea. A co víc, s tímto státem se v prosinci objeví na mužském Mistrovství světa ve florbale!

Když jsme zveřejnili článek o náboru, psali jsme, že bychom rádi vychovávali hráče, lépe řečeno osoby, které budou mít k florbalu a sportu obecně vztah a pokud možno u něj zůstanou, když už ne na nejvyšší úrovni, tak alespoň v jakékoliv jiné pozici. Jedním z takových, který se již dnes může zařadit do kategorie slavných odchovanců je i Michael Blažík, který u nás coby hráč prošel kategoriemi od přípravky až po juniory a následně se z trenérského křesla přípravky, kterou vedl již v šestnácti letech dostal až na lavičku korejského reprezentačního týmu, který vede zároveň s juniorským extraligovým týmem Sparty. Coby asistent trenéra bude vypomáhat i mužskému A-teamu, který vede náš další odchovanec Jaroslav Berka. Dlouhý, ale zajímavý rozhovor, kterak Michaela florbalové cesty zavály až do Jižní Korei stojí rozhodně za přečtení!

Ahoj Michale, vzpomeneš si ještě na své první florbalové krůčky? V jakém věku, kde a jaký byl tvůj první trenér?

Samozřejmě si vzpomínám. Moje první florbalové krůčky započaly v Torpedu v roce 2000, kdy mě kamarád Honza Kapolka vzal s sebou na trénink pro mě do té doby neznámého sportu, florbalu. Bylo to v tělocvičně od „hotelovky“ a protože to bylo jen přes cestu od mého baráku, začal jsem docházet pravidelně. Vzpomínám i na své první trenéry, kterými byli Martin Vykrent a Robert Želonka.

Kategoriemi Torpeda si procházel až do juniorů, ale v mužích ses nikdy neobjevil. Je tomu tak a proč?

Je to tak. Hrál jsem za Torpedo od přípravky až po starší žáky, kdy jsem na začátku druhé sezóny kvůli natrženému svalu musel na pár měsíců hraní florbalu přerušit a pak už jsem se po zbytek sezóny nevrátil. Našel jsem si první přítelkyni a čas věnoval spíše ji. Jak už to s prvními láskami bývá, většinou nevydrží a po roce jsem najednou měl spoustu volného času a nevěděl co s ním. Florbal mi nesmírně chyběl a tak jsem se rozhodl opět hrát. Moje kroky ale nevedly zpět do Torpeda, ale do konkurenčního, tehdy SFK, dnes Slovanu, Havířov. Tým tehdy vedl Petr Čelechovský a dal mi šanci hrát hned za muže. Po úspěšné sezóně, kdy jsme do posledního kola bojovali o postup, dostal Petr nabídku trénovat juniorku v Torpedu a protože jsem byl plný chuti vrátit se do florbalu na nejvyšší úrovni, následoval jsem ho zpět do svého mateřského klubu. Bohužel kvůli sporům ohledně přestupu mezi oběma kluby jsem nestihl první kolo ligy a poté jsem kvůli černému kašli musel vynechat zbytek sezóny. Pro další sezóny jsem se rozhodl pokračovat ve Slovanu, kde tehdy byla neskutečná parta a dodnes na ní vzpomínám.

V Torpedu ses věnoval i trénování mládeže. Co tě přimnělo k trénování dětí?

Jak už jsem napsal, po mé první florbalové přestávce jsem měl spoustu volného času. Představa dělat trenéra mne lákala už delší dobu a tak jsem kontaktoval tehdejší vedení Torpeda. Očekával jsem, že budu k někomu přidělen jako asistent, ale místo toho jsem sám v šestnácti dostal na starost přípravku. Dodnes s úsměvem vzpomínám na své pionýrské začátky a s jakým nadšením, byť bez zkušeností, jsem se do trénování dětí pustil. Zanedlouho jsem k sobě potřeboval někoho dalšího, protože dětí bylo čím dál více. Přibral jsem k sobě kamaráda Michala Ondruše, se kterým jsme po následující čtyři sezóny utvořili trenérské duo, které se svými hráči postupovalo od přípravky až do mladších žáků. Moc rád na tu dobu vzpomínám, na naše mladé svěřence, kteří každou sezónu rostli a v té poslední s námi patřili k tomu nejlepšímu v celé lize. Zvláště pak ale vzpomínám na skvělé rodiče hráčů, kteří nám i přes nízký věk věřili a podporovali nás. Vznikla tak některá přátelství, která drží dodnes.

Sleduješ i nadále výsledky a vývoj havířovského Torpeda? Ačkoliv jistě nemáš tolik informací, jako za svého působení zde, co říkáš na havířovský florbal?

Výsledky i vývoj pravidelně sleduji. Bohužel mi v posledních sezónách nedělají radost. Je smutné vidět klub, který psal florbalovou historii, vychoval obrovské florbalové talenty a patří k historickým nejúspěšnějším v České republice, tam kde teď je. Nicméně je to asi nezvratný vývoj, kterým se teď florbal ubírá. Bez finanční podpory se už dnes florbal na nejvyšší úrovni dělat nedá. Tady vidím největší podíl na úpadku ze strany města, které sport, který má v Havířově velkou tradici, hraje ho více dětí, než ostatní sporty, nebylo nikdy schopno adekvátně podpořit. Sumy, které v porovnání s ostatními sporty florbal dostává, jsou směšné. Přitom by stačil zlomek toho, co se dostalo ostatním. Když se pak přičtou okolnosti s nedostatkem vysokých škol a pracovních příležitostí v regionu, není překvapení, že situace je taková, jaká je. Jediné co mi tak udělalo radost, je výsledek loňské juniorky, která jako nováček vybojovala medaili a tradičně skvělá návštěvnost, jakou mohou i týmy v mužské extralize závidět.

Následně ses v roce 2011 odebral do Prahy, bylo to z důvodů studií, nebo tě k tomu vedly i jiné kroky?

V roce 2011 jsem odmaturoval a bylo třeba se vydat na vysokou školu. Dostal jsem se na práva na Univerzitě Karlově. Musel jsem tak dát sbohem havířovskému florbalu, jak na trenérské, tak hráčské úrovni a vydat se do světa. Samozřejmě mě to mrzelo, ale tak to v životě bývá, něco hezkého končí a něco zase začíná. Na svá havířovská florbalová léta však budu vzpomínat v tom nejlepším.

Do Prahy jsi šel s úmyslem trénovat, nebo ses chtěl věnovat i hraní?

Do Prahy jsem šel hlavně za studiem, ale florbal při mém rozhodování, které město zvolit, hrál velkou roli. Chtěl jsem hlavně nadále trénovat, protože jsem si uvědomil, že jsem spíše lepším trenérem, než jakým jsem byl hráčem. V Praze je více florbalových příležitostí než v jiných městech a to byl i jeden z důvodů proč do Prahy. Hrát jsem rozhodně chtěl. Chvíli jsem působil v rezervě Sparty, ale času je bohužel málo a tak momentálně stíhám jen zápasy univerzitní ligy za právnickou fakultu.

Jak už jsi zmínil, v Praze je více florbalových klubů, dá se říct, že i dost vrcholové úrovni. Proč sis vybral zrovna Spartu?

Po svém přijetí na školu do Prahy jsem oslovil všechny extraligové a prvoligové kluby v Praze, zda pro mě, jako trenéra, nemají místo. Zde patří obrovský dík Romanu Kantorovi, který mne ostatním klubům doporučil a z nabídek jsem si mohl vybírat. Nabídky byly jak z extraligových klubů Tatranu, Chodova, Future, tak i z tehdy prvoligové Sparty. Byl jsem už rozhodnutý pro Tatran, ale po setkání s tehdejším novým šéftrenérem Sparty, Jaroslavem Berkou, jsem se definitivně rozhodl pro Spartu. Byla to ta nejlepší volba. V následující sezóně se Spartě podařilo opět postoupit mezi elitu a začali jsme budovat klub s důrazem na výchovu kvalitní mládeže. S Jardou jsme v těchto věcech našli společnou řeč a dal mi velký prostor se podílet na tvorbě koncepce výchovy mládeže a realizovat další nápady. Postupně se nám ze Sparty daří vytvářet klub na té nejvyšší úrovni a neustále rosteme. Daří se nám budovat obraz dobře fungující organizace, pro kterou je důležitý nejen florbalový, ale i charakterový a zdravý tělesný rozvoj. Nepřeháním, když řeknu, že momentálně máme nejlepší trenérský tým v celém českém florbale.

Které kategorie, popřípadě kluby a výběry jsi doposavad v Praze vedl?

Je toho více. Ve své první sparťanské sezóně 2011/2012 jsem vedl starší žáky B a byl jsem vybrán jako trenér pražských výběrů starších žáků. Následující dvě sezóny jsem byl trenérem sparťanského dorostu, kdy jsme v uplynulé sezóně skončili třetí v Praze za Tatranem a Bohemians a na mistrovství ČR jsme brali bramborové medaile, kdy se před nás dostaly ještě Vítkovice s bratry Šomodími, které jsem několik sezón v Torpedu trénoval. Letos mě čeká opět nová funkce a to jako trenéra sparťanské juniorky. V loňské sezóně se juniorce podařilo extraligu zachránit až v posledním zápase play down, letos však máme ambice vyšší a chceme se poprat o ty nejvyšší příčky. Zároveň jsem asistentem u mužského A-teamu, kde mám na starost zvláště prolínání mužské kategorie s juniorskou.

Dále působím jako šéftrenér pro naši větev Sparta Barrandov, což je v podstatě bývalý Future, se kterým jsme se v loňské sezóně spojili. Spoluvytvářím koncepci výchovy mládeže a dohlížím na její dodržování, doplňuju trenérský tým a vedu ho. Aby toho nebylo málo, jsem člen ligové komise Pražské a středočeské florbalové unie.

Během tohoto léta ses dostal díky florbalu do nejen florbalově bráno exotické země. Jak se semlelo tvé působení v Korei?

Nutno podotknout, že už po maturitě, těsně před svým nástupem do Prahy jsem florbalově vycestoval na trenérskou stáž a to do Slovinska. V extraligovém týmu FBC Borovnica jsem působil jako hlavní trenér mužského áčka a tak pro mě florbalové cestování nebylo úplnou novinkou.
Tentokrát jsem se na celý červenec a srpen vydal do větší dálky a to Jižní Koreje. Semlelo se to víceméně tak, že jsem oslovil Korejskou florbalovou federaci, zda nechtějí pomoct s rozvojem florbalu v jejich zemi. Korejce jsem zaujal a po nějaké delší komunikaci mi nabídli, abych pomohl připravit jejich národní tým na prosincové MS ve Švédsku. Nabídku jsem s radostí přijal a odcestoval do Asie.

Co vše jsi měl v Korei na starost?

Původně jsem čekal, že budu jen asistent u mužského nároďáku, ale byl jsem jmenován hlavním trenérem. Hlavní náplní bylo sestavit plán přípravy do prosincového mistrovství. Musel jsem prvně zjistit, jak na tom Korejci s florbalem vůbec jsou. Vyhodnotili jsme si naše nejslabší místa a začali na nich usilovně pracovat. Myslím, že zvláště ve střelbě a taktice, kde jsme měli největší mezery se nám podařil obrovský posun vpřed. Přesto nás v prosinci ve Švédsku nečeká nic lehkého. Podle žebříčku IFF jsme největším outsiderem celého mistrovství, i tak věřím, že poslední neskončíme a mnohé ještě překvapíme. Bude to ale nesmírně těžké, i tak je to ale zkušenost, na kterou se nesmírně těším. Odhaduju, že budu asi nejmladším hlavním trenérem v historii MS.

Dále jsem pomáhal trénovat ženský národní tým, propagovat florbal při promo akcích po celé Koreji, vedl jsem semináře ohledně výchovy florbalové mládeže a florbalu obecně a také jsem spolupořádal florbalový kemp pro děti a mládež, což byla první akce svého druhu v Koreji.

Budou-li čtenáři a fanoušci chtít, přečtou si jistě dopodrobna tvůj blog o této misi. Popsal bys nám ale ty alespoň ty nejlepší zážitky, ať už florbalové či životní z této země?

Korea je úplně jiná země co do kultury nebo florbalu. Zážitků je tolik, že se nevešly všechny ani na blog, přesto bych jich pár vypíchnul. Florbalově to určitě byl Beach floorball festival, což je florbalový turnaj na písečné pláži, což je něco, co se jen tak ve světě nevidí a skvělá zábava. A mimo florbal to bylo zvláště jídlo, které je úplně jiné ve všech směrech než to naše – pojídání živé chobotnice nebo pití koktejlu z oka tuňáka bylo běžně na pořadu dne. O karaoke, nebo-li korejsky Norebang ani nemluvě.

Máš v plánu se do budoucna vydat na podobnou akci do stejné či jiné země?

Věřím, že jsem v Koreji nebyl naposled. Tato země mne uchvátila a doufám, že nebude trvat příliš dlouho, než se tam opět podívám. Je to zcela jiný svět plný kontrastů, kdy se za tisíciletými chrámy tyčí nejmodernější mrakodrapy, země kde se tradice mísí s tou nejnovější technologií. Pro mne jsou tyto cesty nesmírně obohacující a inspirující. Člověk pochopí, že svět je mnohem větší a komplikovanější, než jen tak jak ho vidí v televizi.
Pokud bude příležitost, rád jako trenér vyrazím i do dalších zemí ať už v Asii, nebo někde jinde, ale teď aktuálně v plánu další cestu nemám a soustředím se plně na svůj tým ve Spartě.

Jak to vypadá s tebou a Prahou co se týče života a florbalu? Plánuješ v budoucnu návrat do svého rodného města?

V Praze jsem spokojený. Ve studiu se mi podařilo postoupit už do čtvrtého ročníku a florbalově mě toto město také naplňuje. Po Havířově se mi občas zasteskne, zvláště po rodině a kamarádech. Mrzí mě, že už si nemůžu zajít zafandit na slavii Torpedu, proti dalším extraligovým celkům, ale věřím, že havířovský florbal ještě neřekl své poslední slovo. Ohledně své další budoucnosti moc neplánuju, většinou mě vítr sám někam zavane, zda to bude do Havířova, nebo opět někam do Asie se uvidí.

Na závěr obvykle necháváme všem, s kterými děláme rozhovor jakýsi volný ring. Pokud bys měl nějaký vzkaz, můžeš jej zde zanechat. Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí jak v osobním životě, tak v při působení na lavičce Sparty a Korejského reprezentačního týmu.

Chci poděkovat všem, kteří mi v Torpedu dali prostor vyrůst v trenéra, jakým dnes jsem. Bez skvělých lidí, na které jsem měl vždycky štěstí, by to nešlo. Dále bych rád vzkázal všem, co florbal dělají, ať už jako hráči nebo trenéři, aby na sobě makali co nejvíce. Nevyděláte si sice florbalem miliony, ale taky se s ním můžete dostat daleko a zažít věci, které jiné nezažijou. Chce to jen věřit, dřít a nebát se. Těším se na tebe Havířove 14.2., kdy na palubovku městské sportovní haly přijedu se svým sparťanským juniorským týmem.