Článek, který na idnes.cz vydala paní Barbora Blažková si dovolujeme okopírovat. Jedná se o velice ožehavé téma, které se týká nejen našeho sportovního odvětví a našeho klubu. U mládežnických celků je výchová nejen na hráčích, ale hlavně na samotných rodičích, kteří svému dítěti tvoří prostředí pro následující růst! Doporučujeme přečíst všem rodičům a zamyslet se nad tím, jaké prostředí jste svému dítěti (a jeho spoluhráčům) tvořili doteď a jaké budete tvořit odteď.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Jako rodič máte ohromný vliv na to, jaký bude mít váš potomek vztah ke sportu, ať už nastupuje slibnou dráhu vrcholového sportovce, nebo se mu věnuje rekreačně.

75 procent dětí sekne s organizovaným sportem kolem 13 let

Nedávno provedená studie psychologů z University of Texas poukázala na skutečnost, že děti angažovaných, vřelých a podporujících rodičů měly lepší sportovní výsledky, vyšší sebejistotu a sport jim přinášel radost, byl pro ně zábavou. Právě radost z toho, co děti dělají, se ukázala být rozhodujícím faktorem, zda se budou danému sportu věnovat i o 6 až 12 měsíců později.

Možná je překvapivé, že na míře sebevědomí ani na sportovních úspěších tolik nezáleželo. A zvyšující se tlak ze strany rodičů s téměř stoprocentní jistotou radost a spokojenost dětí z aktivity, které se věnují, snižuje. I proto plných pětasedmdesát procent dětí s organizovaným sportem skončí, než dosáhnou třinácti let.

Co potřebují slyšet, když soutěží

Takovou otázku dostali kanadští tenisti ve věku 12 až 15 let. Zmiňovali potřebu slyšet od rodičů podporující komentáře stran jejich přístupu, sportovního chování a snahy. Vůbec naopak netoužili po technických či taktických radách.

Jak a za co chválit

Psycholog Richard Wiseman ve své výborné knize 59 vteřin: malým zamyšlením k velkým změnám popisuje, proč je mnohem přínosnější chválit potomka za vynaloženou snahu spíše než za výsledky či schopnosti.

Vyzdvihujeme-li příliš něčí talent, může nabýt dojmu, že právě díky vrozenému talentu a schopnostem nemusí vynakládat tolik úsilí, jako ostatní, kteří takovou dávkou talentu neoplývají. Na druhé straně strach ze selhání pak může vést k nesportovnímu chování, případně přerůst v nepříjemné úzkostné stavy. Prohra totiž znamená, že nejsou talentovaní dost. Jen těžko může kdokoliv cítit uspokojení z aktivity, kdy jeho sebehodnota závisí na tom, zda zrovna vyhrává, či nikoliv.

Naopak děti, u kterých je vyzdvihována především snaha a vynaložené úsilí bez ohledu na výsledek, na sobě pracují zpravidla tvrději. Selhání a prohry berou jako dočasné situace, které lze překonat dalším úsilím, věří ve vlastní kompetentnost, mají vyšší sebevědomí, jsou motivovaní na sobě dále pracovat, věří, že jsou dobří v tom, co dělají, jsou šťastnější.

Zda bude malý sportovec své úspěchy a neúspěchy posuzovat na základě vynaloženého úsilí, nebo bude věřit, že vše je dopředu dáno talentem, rozhodnuto okolnostmi, vnějším prostředím, to ovlivní nastavení mysli a způsob zvládání situací nejen ve sportu, ale i ve škole, ve vztazích, v práci.

Jak ano, jak ne

Rodiče dětí, které se sportem sekly v nadějném věku, spojuje mnohdy následující typ chování:

• Přílišný důraz na výsledek závodu či zápasu na úkor vyslovené podpory během závodu
• Odlišné cíle rodičů a dětí
• Odlišný přístup po vyhrané a prohrané soutěži
• Shazování trenéra
• Touha dojít naplnění svých mladistvých cílů skrze své děti

K ideálu sportovního rodiče vás naopak může přiblížit následující:

• Fandění a povzbuzování nejen svého potomka, ale celého týmu
• Snaha být svému potomkovi vzorem
• Co možná nejmenší fušování trenérovi do řemesla
• Uvědomění si své role, tedy že v první řadě jste rodič, nikoli vrstevník, trenér či divák
• Naslouchání a podpora

Děti nejsou do 15 let malí dospělí

Zlom přichází ve věku kolem 12 až 15 let, kdy se význam zábavy snižuje, mladý atlet se začíná soustředit na mistrné zvládnutí sportu, v němž se cítí nejsilnější, začíná chápat důležitost zdlouhavých, úporných, repetitivních tréninků. Důležitější se oproti zábavě stává sebedůvěra a sportovní úspěchy. Bez zakořeněné radosti z pohybu a zábavy s daným sportem spojené by se ale k tomuto způsobu uvažování pravděpodobně nedostal. Jako rodič se můžete poplácat po ramenou, odvedli jste skvělou práci. Teď už je to na trenérovi a vrstevnících.

Díky sportu se děti mohou naučit spoustě cenných dovedností, jako je spolupráce, houževnatost, soustředění, zodpovědnost, vytrvalost, pozitivní přístup. K jejich získání ovšem nestačí sport jako takový, nejdřív je třeba mít kladné zkušenosti a vzpomínky se sportem spojené. Jako rodič máte ohromný vliv na to, jaké vzpomínky to budou.

Zdroj: http://rungo.idnes.cz/jak-vychovat-sportovce-0v5-/behani.aspx?c=A150211_191234_behani_onr