Nejdelší výjezd čeká na Torpedo Havířov v rámci 19. kola. Torpedo nabere kurs do Ústeckého kraje, konkrétně do města Chomutov, kde bude bojovat o sedmou výhru v řadě a upevnění pozice ve vrchní části tabulky. Navíc mají žlutočerní svému soupeři co vracet, jelikož s ním na domácí půdě nejenže nebodovali, ale také se nedokázali prosadit střelecky.
Těsně před závěrem roku se "upekl" přestup na trase Torpedo Havířov - FBC Ostrava. Za výzvou v podobě boje o šanci v brankovišti superligového celku se vydal, věkem ještě junior, Robert Grim. Ten navíc v brankovišti vyzve dalšího odchovance havířovského Torpeda, dnes již šestatřicetiletého matadora, Honzu Bindera.
Včera oznámili čeští trenéři slovenské reprezentace Radomír Mrázek a Karel Ševčík nominaci na únorovou kvalifikaci, která se odehraje v Trenčíně. V užším kádru je také Jakub Košarišťan, krajánek ve žlutočerném dresu, který už má za sebou dvě účasti na dospělém Mistrovství světa. Ohlédli jsme se však také za utkáním se Znojmem, jeho brankovém představení s Olomoucí i následujícím duelu v Chomutově.
Přesvědčivě v rámci 18. kola dokráčeli florbalisté Torpeda Havířov k šesté výhře v řadě v rámci 1. ligy a vstoupili tak do nového kalendářního roku pravou nohou. I bez chybějícího kapitána Krause a nejproduktivnějšího hráče týmu Vojáčka si připsali vítězství 5:1 a v tabulce vlivem ostatních výsledků poskočili na třetí místo.
Praotec. Hrabě stará florbalka. Unikát. Veterán v pravém slova smyslu. Nejstarší hráč napříč soutěžemi běha po hřištích v Moravskoslezském kraji a konkrétně v našem klubu. Otakar Gill je totiž se svými osmašedesáti lety suverénně nejstarší hráč na florbalové mapě mezi aktivními. A byť oblékl dres našeho klubu prakticky jen ve veteránské kategorii, dá se právem považovat za legendu.
Už jako tříletý zlobil jsem, metal kozelce v rychvaldském Sokole, pod
dohledem mé mámy, cvičitelky. Tam jsem dostal všestrannou sportovní
průpravu. Jelikož jsme bydleli na břehu rybníka, volba byla jasná.
Hokej, celoživotní láska. K tomu kolo, lyže. Později triatlon, futsal.
To už jsem bydlel v Havířově a zapojil se do činnosti v Sokole,
tentokrát havířovském. Z fotbálku na "Švermovce" se mi během pár let
podařilo postavit tým srdcařů, který z hospodské ligy postoupil až do
II. celostátní ligy. Souběžně jsem hrál HHL (Havířovská hokejová liga - pozn.) a jsem rád, že jsem si mohl
zahrát proti takovým borcům jako byl Ríša Farda, jeden ze vzorů
desetiletého kluka z rybníku.
Vše souvisí se vším. V roce 1997 mi bylo 40 a já s futsalem na této úrovni musel skončit. A co dál? Jako cvičitel v Sokole jsem vedl partu kluků od 15 do 17 let, spolužáků mých synů. Zkoušeli jsme různé sporty, nic moc. Někdo přinesl pár florbalek a bylo rozhodnuto. Za půl roku jsme jeli do Ostravy na kvalifikaci do 4. ligy jako FBC Sokol Havířov. Nezapomenu jak se mě při příchodu ptal Rolf Franke, kam vedu tu školku. V začátcích mi nejvíc pomohl radami můj futsalový spoluhráč Gabo "Bugi" Bugár. V ročníku 1994/95 hráč ligových North Stars Ostrava. Taky mě seznámil s Ríšou Strnadelem. Další cenné rady mi poskytl Pepa Přibyl, profesor tělocviku z Pedagogické fakulty. Děda jedné z legend Torpeda, Ondřeje Kowala. Původně jsem hrát nechtěl, ale když jsem vedl tréninky, napadlo mě, proč ne? Byl jsem lapen. Komu se podaří jít do přípravky v jedenačtyřiceti, jak jsi správně podotkl. Zajímavé bylo složení týmu. Všichni byli ušáci 15 až 18 let. Polovina byli drsoni ze Šumbarku, druhá polovina muzikanti z cimbálovky "Vonička", kde hráli moji kluci. Drhlo to hrozně, ale pak si to sedlo a začala jízda. Každý rok postup až do III. celostátní ligy. Dojeli jsme na vojnu. Během jednoho roku odešli všichni na vojnu a byl konec. Neměl kdo hrát.
Sezóny | Soutěž | PZ | G | A | KB |
2008 - 2025 | Liga veteránů - sk. 7 | 261 | 7 | 21 | 28 |
Pohnul se obrovsky. To jaké mají dnešní kluci dovednosti a v jaké rychlosti je předvádějí, zírám. V začátcích florbalu spousta kluků prošla hokejem. To už je pryč. Práce od přípravek nese ovoce a prosazují se hodně mladí hráči.
Na to už jsem zapomněl. Opět to souvisí s FBC Sokol Havířov. Když mi začali docházet hráči alespoň na dohrání ročníku 2003, přetáhl jsem z Pivní Čety mladičkého blonďáka. Tomáš pak s námi hrál až do zániku klubu. Po nějaké době jsme se potkali v hospodě, slovo dalo slovo a já do toho opět naskočil. Pár hráčů jsem přivedl já, něco Tomáš a Iris byl na světě.
Moc jich nebylo. FBC Sokol Havířov, poté FBC Iris Havířov, které se přetransformovalo do SFK Havířov a roční epizoda v Predators. Fungoval jsem jako hráč, trenér i vedoucí týmu. Někdy všechno naráz. V Torpedu pouze jako hráč veteránů a pořadatel...
Dříve. Nejdřív jako bafuňář. Prodal jsem Torpedu za pytel míčku našeho gólmana Lukáše Mikulu a později mu poslal žáčka Davida Beneše, když jsem díky věkové roztříštěnosti nebyl schopný v Sokole postavit žádnou kategorii žáků. Právoplatným členem jsem se stal opravdu až po vzniku veteránů a ukončení aktivit v SFK.
Jasně, že za těch patnáct let se toho nasbíralo dost. Hlavně v Praze na veteránských Prague Masters, ale super zážitek byl v roce 2014 na turnaji Ostrava Cup, kde jsme hráli skoro napůl veteráni a kluci z "A". Jedním ze soupeřů byl "Deam team" poskládaný z top hráčů té doby. Ostřanský, Zálesný, Sikora, Vašíček a další... a my minutu před koncem vedli 7:6 a trenér Holovka se mohl zbláznit. Nakonec to skončilo 7:7. Pak se nás ptali co jsme vlastně za tým. Odpověď Milana Kubaly, tatíka extorpeďáků Péti a Radka, byla boží... Rodiče s dětmi.
Nemůžu si stěžovat. Cítím se relativně zdravý, akorát se prodlužuje čas, kdy jsem připravený na další použití. A času už mám pět let dostatek, abych dělal to, co mi vyhovuje. Taky záleží na pocitu ze hry. Když se nedaří, vstává se hůř.
No, ta číslovka je lehce nadnesená, ale budiž. Věk není zásluha a někdo nejstarší být musí. Pásku už jsem předal, abych si na paži vytvořil prostor pro mini defibrilátor. Já už vlastně nejsem hráč. Spíše inventář a maskot. Jsem realista. Pořád mě to baví, i když jsem celkem marný. Ale potěší, když mi občas někdo řekne, že je fajn vědět, že sportovat se dá dlouho. Byl by to pro florbal smutný příběh, pokud bych byl rovnocenným protivníkem nedávných "ligáčů".
(číslovka v otázce není lehce nadnesená, nýbrž chybně napsaná - poznámka redakce)
Dobrá otázka. Jednou to skončit musí. Bylo by zábavné, kdyby mě moji spoluhráči strpěli mezi sebou ještě rok a já oslavil "70" na hřišti v dresu Torpeda. To by asi byla hezká tečka. Sport mě provází celý život a měl jsem obrovské štěstí, že se mi vyhýbaly zranění. Pominu-li tedy nějaké zpřerážené hnáty, zlomené žebra či přerušený nervový kořen a pár pádů na motorce. Takže i když pověsím hokejky na hřebík, nic se nezmění. Základ je zdraví a chuť jít dál. Zrovna letos jsem objevil kouzlo paddleboardu...
