• Na začátek trochu zapátráme v tvé paměti. Jelikož by florbal jako takový mohl být tvým vnukem, s jakými sporty a kdy jsi tedy začínal?

Už jako tříletý zlobil jsem, metal kozelce v rychvaldském Sokole, pod dohledem mé mámy, cvičitelky. Tam jsem dostal všestrannou sportovní průpravu. Jelikož jsme bydleli na břehu rybníka, volba byla jasná. Hokej, celoživotní láska. K tomu kolo, lyže. Později triatlon, futsal. To už jsem bydlel v Havířově a zapojil se do činnosti v Sokole, tentokrát havířovském. Z fotbálku na "Švermovce" se mi během pár let podařilo postavit tým srdcařů, který z hospodské ligy postoupil až do II. celostátní ligy. Souběžně jsem hrál HHL (Havířovská hokejová liga - pozn.) a jsem rád, že jsem si mohl zahrát proti takovým borcům jako byl Ríša Farda, jeden ze vzorů desetiletého kluka z rybníku. 

• Podle historických dat jsi začínal s florbalem (pod Českou unií) v roce 1998. Je tomu opravdu tak a jak vůbec probíhal tvůj první kontakt s florbalem? 

Vše souvisí se vším. V roce 1997 mi bylo 40 a já s futsalem na této úrovni musel skončit. A co dál? Jako cvičitel v Sokole jsem vedl partu kluků od 15 do 17 let, spolužáků mých synů. Zkoušeli jsme různé sporty, nic moc. Někdo přinesl pár florbalek a bylo rozhodnuto. Za půl roku jsme jeli do Ostravy na kvalifikaci do 4. ligy jako FBC Sokol Havířov. Nezapomenu jak se mě při příchodu ptal Rolf Franke, kam vedu tu školku. V začátcích mi nejvíc pomohl radami můj futsalový spoluhráč Gabo "Bugi" Bugár. V ročníku 1994/95 hráč ligových North Stars Ostrava. Taky mě seznámil s Ríšou Strnadelem. Další cenné rady mi poskytl Pepa Přibyl, profesor tělocviku z Pedagogické fakulty. Děda jedné z legend Torpeda, Ondřeje Kowala. Původně jsem hrát nechtěl, ale když jsem vedl tréninky, napadlo mě, proč ne? Byl jsem lapen. Komu se podaří jít do přípravky v jedenačtyřiceti, jak jsi správně podotkl. Zajímavé bylo složení týmu. Všichni byli ušáci 15 až 18 let. Polovina byli drsoni ze Šumbarku, druhá polovina muzikanti z cimbálovky "Vonička", kde hráli moji kluci. Drhlo to hrozně, ale pak si to sedlo a začala jízda. Každý rok postup až do III. celostátní ligy. Dojeli jsme na vojnu. Během jednoho roku odešli všichni na vojnu a byl konec. Neměl kdo hrát. 

---

Sezóny	Soutěž	PZ	G	A	KB
2008 - 2025	Liga veteránů - sk. 7	261	7	21	28

---

• Jak se za ty roky podle tebe florbal posunul? Jako pamětník jistě můžeš mnoho porovnávat. 

Pohnul se obrovsky. To jaké mají dnešní kluci dovednosti a v jaké rychlosti je předvádějí, zírám. V začátcích florbalu spousta kluků prošla hokejem. To už je pryč. Práce od přípravek nese ovoce a prosazují se hodně mladí hráči.

• Málokdo asi ví, že jsi v roce 2006 zakládal oddíl FBC Iris Havířov (dnešní TJ Slovan Havířov) společně s Tomášem Ficencem. Jak ses nachomýtnul u tohoto "projektu"?

Na to už jsem zapomněl. Opět to souvisí s FBC Sokol Havířov. Když mi začali docházet hráči alespoň na dohrání ročníku 2003, přetáhl jsem z Pivní Čety mladičkého blonďáka. Tomáš pak s námi hrál až do zániku klubu. Po nějaké době jsme se potkali v hospodě, slovo dalo slovo a já do toho opět naskočil. Pár hráčů jsem přivedl já, něco Tomáš a Iris byl na světě.

• V kterých klubech, potažmo organizacích jsi co se týče florbalu působil celkově?

Moc jich nebylo. FBC Sokol Havířov, poté FBC Iris Havířov, které se přetransformovalo do SFK Havířov a roční epizoda v Predators. Fungoval jsem jako hráč, trenér i vedoucí týmu. Někdy všechno naráz. V Torpedu pouze jako hráč veteránů a pořadatel...

• Tvůj první kontakt s Torpedem proběhl až ve veteránské kategorii, nebo i dříve? 

Dříve. Nejdřív jako bafuňář. Prodal jsem Torpedu za pytel míčku našeho gólmana Lukáše Mikulu a později mu poslal žáčka Davida Beneše, když jsem díky věkové roztříštěnosti nebyl schopný v Sokole postavit žádnou kategorii žáků. Právoplatným členem jsem se stal opravdu až po vzniku veteránů a ukončení aktivit v SFK.

• Jaké máš zapsané vzpomínky, historky či nezapomenutelné zážitky právě s Torpedem?

Jasně, že za těch patnáct let se toho nasbíralo dost. Hlavně v Praze na veteránských Prague Masters, ale super zážitek byl v roce 2014 na turnaji Ostrava Cup, kde jsme hráli skoro napůl veteráni a kluci z "A". Jedním ze soupeřů byl "Deam team" poskládaný z top hráčů té doby. Ostřanský, Zálesný, Sikora, Vašíček a další... a my minutu před koncem vedli 7:6 a trenér Holovka se mohl zbláznit. Nakonec to skončilo 7:7. Pak se nás ptali co jsme vlastně za tým. Odpověď Milana Kubaly, tatíka extorpeďáků Péti a Radka, byla boží... Rodiče s dětmi.

• Leckdy si sportovci již ve 30 letech stěžují, že se jim těžko vstává z postele druhý den po sportu. Jak se na druhý den vstává tobě?

Nemůžu si stěžovat. Cítím se relativně zdravý, akorát se prodlužuje čas, kdy jsem připravený na další použití. A času už mám pět let dostatek, abych dělal to, co mi vyhovuje. Taky záleží na pocitu ze hry. Když se nedaří, vstává se hůř.

• Ve tvých šestaosmdesáti letech jsi zřejmě nejstarší hráč na florbalových palubovkách. Protihráči si u tebe pletou kapitánskou pásku s tlakoměrem. Jaké to je měřit se "zajíci" ve veteránské lize?

No, ta číslovka je lehce nadnesená, ale budiž. Věk není zásluha a někdo nejstarší být musí.  Pásku už jsem předal, abych si na paži vytvořil prostor pro mini defibrilátor. Já už vlastně nejsem hráč. Spíše inventář a maskot. Jsem realista. Pořád mě to baví, i když jsem celkem marný. Ale potěší, když mi občas někdo řekne, že je fajn vědět, že sportovat se dá dlouho. Byl by to pro florbal smutný příběh, pokud bych byl rovnocenným protivníkem nedávných "ligáčů". 

(číslovka v otázce není lehce nadnesená, nýbrž chybně napsaná - poznámka redakce)

• Na závěr se nelze nezeptat, kdy se tvá neuvěřitelná kariéra, byť není ověnčená medailemi z elitních kategorií či reprezentace, uzavře?

Dobrá otázka. Jednou to skončit musí. Bylo by zábavné, kdyby mě moji spoluhráči strpěli mezi sebou ještě rok a já oslavil "70" na hřišti v dresu Torpeda. To by asi byla hezká tečka. Sport mě provází celý život a měl jsem obrovské štěstí, že se mi vyhýbaly zranění. Pominu-li tedy nějaké zpřerážené hnáty, zlomené žebra či přerušený nervový kořen a pár pádů na motorce. Takže i když pověsím hokejky na hřebík, nic se nezmění. Základ je zdraví a chuť jít dál. Zrovna letos jsem objevil kouzlo paddleboardu...