• Další kategorie, do které tentokrát “zabrouzdáme” jsou elévové a začneme takřka obdobně. Jak ses k florbalu, potažmo trénování dostal a co vše již máš v tomto ranku za sebou?

Florbal sleduji, už od svých patnácti let. Navštěvoval jsem zápasy FBC Ostrava a Vítkovic, kdy oba týmy patřily mezi špičku v republice. K trénování florbalu jsem se dostal před čtyřmi lety, kdy jsme hledali nějaký vhodný sport pro syna a žena si vzpomněla, že známé Tomáše Ficence. A tak jsem mu prvně pomáhal s projektem "děti na startu" a pak mi nabídl, jestli nemám zájem, s ním trénovat přípravku v 1. SFK Havířov. Kývl jsem na to a tak to začalo. "Fico" byl mým mentorem a u něj jsem získával první trenérské zkušenosti.

• Jak si popsal, tvá trenérská kariéra je momentálně lemována tou synovou. Bude se od toho odvíjet i tvá trenérská budoucnost?

Zatím ještě chvíli bych rád doprovodil syna do vyšší kategorie. Syn je diabetik DM 1 a možnost dělat trenéra v kombinaci s rodičovským dozorem, byla ta nejlepší možnost vzhledem k jeho zdravotní komplikaci. Chuť do trénování mám stále stejnou a jen se mi rok co rok rozšiřují možnosti, jak se zlepšovat. Chci věci dělat zodpovědně a uvidíme kde budu třeba za 5let.

• Jako relativně začínající trenér, jak bys popsal pro případné další trenérské adepty cestu za trenérskou licencí a možnosti vzdělávání pod Českým florbalem či klubem samotným?

Cesta je snadná, pokud má osoba zájem trénovat, pod hlavičkou Českého florbalu si může nastartovat trenérskou dráhu začínající licencí E a pak má možnost chodit na školení různého zaměření, kde získává kredity, vzdělávat se, získávat náhled a nasávat zkušeností jiných školících trenérů. V klubu máme trenérské kapacity, kteří se s Vámi rádi podělí o své zkušenosti a společně můžete najít řešení na spoustu otázek. Například Ivo Jochman. Takže kdokoliv z hráčů, rodičů a florbalové komunity, kdo má zájem být součástí florbalové rodiny, má možnost se vzdělávat.

• Jaká je tvá zkušenost s jinýmy sporty?

Pohyb mám v těle zakořeněný už od mala. Od devíti let jsem sedm let hrál rugby za Ostravu, pak dva roky americký fotbal za Steelers Ostrava. V šestnácti na střední jsem přičichl k posilování, kterému jsem se věnoval devět let a pak od činek do dalšího extrému a to do sedla kola, na kterém se projedu rád i dnes. Roky, kdy jsem trávil v sedle i 10 000 km ročně, už jsou ale nenávratně pryč. Zkráceně POHYB IS MY LIFE.

• Elévové nejsou nejmladší kategorií v hierarchii florbalu, přesto se mnohdy jedná o úplné začátečníky. Jaká jsou tedy specifika kategorie a hlavní náplň, kterou by hráči měli před dalším krůčkem projít?

Jelikož jsem si prošel i přípravkou a syn "stárne", tak následný krok mě zavedl k elévům. Momentálně v elévech máme docela dost dětí, děkuji za ně. Pro mě je hlavní prioritou v dětech vzbudit lásku k pohybu a ke sportu jako takovému. Když tento základ v nich zažehne, tak už je to start pro budování sportovce - florbalisty. Když dítě samo chce, tak práce ho něco naučit je poloviční a je radost pak s dětmi pracovat. Chci, aby zvládali základní běžecké, koordinační pohyby a hlavně vedení míčku. Některé děti chodí pravidelně trénovat bez zájmu a bez chuti chtít, být dobré a to je pro trenéra ta nejsložitější situace, kde nechcete být. A proto ve spojení s rodiči budujme v dětech lásku k pohybu. Snažíme se v dětech budovat i respekt k autoritám, zvládání spolupráce a fair-play hry.

• Není tajemstvím, že trenéři ve florbale u mládeže a mnoha dalších sportů nefungují na profesionální bází. Je tedy tou pravou odměnou bezprostřední radost dětí a jejich viditelný vývoj?

Práci s nejmenšími dětmi musíte mít v srdci, tzv milovat to, bez toho to nejde. Každé dítě má své specifika a hlavně je třeba i s nimi mluvit a komunikovat, tak jako v běžném životě. Pár dětí se s talentem narodí, ale když je chuť na sobě pracovat, tak to můžou dotáhnout daleko. S některými dětmi jsem už čtvrtou sezónu a když vidíte ten pokrok, že se něco naučili, pak jejich radost a úsměvy na tvářích, jsou pro trenéra nejvíc.

• Stejně jako u přípravky, i u elévů se na turnajích výsledky jednotlivých utkání nepočítají. Jak toto rozhodnutí vnímáš ty, případně jaké jsou reakce dětí?

Toto rozhodnutí Českeho florbalu má dvě strany mince.

První je, že samy děti si během zápasu počítají, kolik daly a obdržely gólů a v konečném důsledku to má v jejich hlavách na střídačce více prostoru, než realizace samotné hry. Když výsledek viděli na tabuli, tak nebyla potřeba těmito věcmi zatěžovat mozek a soustředily se více na pokyny trenéra. Trošku se vytrácí možná i bojovnost ve vypjatých, vyrovnaných zápasech, protože v konečném výsledku vlastně o nic nejde.

Druhá strana je ta, že v zápasech, kde je zjevný rozdíl v kvalitě soupeřů a jeden dostane 30 a více gólů, tak nevidět výsledek na tabuli, je určitě pro dítě, jeho hlavu a vývoj, lepší varianta z výchovného hlediska.

Děti se rychle adaptují na změny a po dvou turnajích už to tak neřeší. Ale vidět poháry, medaile na pořadatelském stolku a být vyhlášený na 1 - 3. místě, byla kolikrát pro ně ta krásná motivační vzpruha. My je chválíme za veškerou odvedenou snahu.

Na závěr bych chtěl poděkovat i svým trenérským asistentům, kteří dětem předávají zkušenosti ze svých aktivních hráčských kariér a jsou motivací pro děti. Díky Dominikovi, Vojtovi, Tomovi a Matoušovi...