• Ahoj Davčo, na začátek – jaký je to pocit být opět doma?

Ahoj, ten pocit je samozřejmě příjemný. Teď si nejvíc užívám hlavně český humor a možnost vídat se s lidmi, se kterými chci být častěji, než jen jednou za pár měsíců. Zároveň mě ještě čeká vyřizování osobních věcí, zařizování bytu a nějaká administrativa, jak tady v Česku, tak na dálku se Švýcary. Myslel jsem si, že si po návratu trochu odpočinu, ale prakticky od druhého dne jsem se znovu dostal do pracovního procesu, takže to byl vlastně plynulý přechod. (úsměv)

• Poslední čtyři roky jsi působil ve Švýcarsku. Jak se ti tam žilo mimo florbal?

Žil jsem v kantonu Graubünden, který je považován za jeden z nejhezčích ve Švýcarsku. Člověk je tam obklopen horami ze všech stran a celkově na vás tamní příroda působí opravdu uklidňujícím dojmem. Zároveň to bylo skvělé místo i z hlediska cestování – například do italského Milána to bylo asi 220 kilometrů, takže člověk mohl snadno vyrážet na výlety a poznávat nová místa. V neposlední řadě jsem tam poznal skvělé lidi a přátele, některé z nich dnes beru skoro jako vzdálenou rodinu. Vím, že se tam budu vždy rád vracet, třeba i jen na dovolenou.

• Když se na to podíváme z florbalového hlediska – co vše jsi tam absolvoval, které kategorie vedl a co měl na starost?

Všechny čtyři roky jsem působil primárně u kategorie U18 s přesahem do U21 a občas i U16. První rok jsem byl v roli hlavního trenéra, poté jsem se přesunul na pozici asistenta, což mi vyhovovalo více, protože jsem se mohl soustředit čistě na florbal a nemusel řešit tolik organizačních věcí okolo.

Zároveň jsem vedl RLZ tréninky, které fungují pod švýcarskou unií. Jedná se v podstatě o doplňkové tréninky, na které se hráči hlásí bez ohledu na klubovou příslušnost – spíše podle místa bydliště a časových možností. Hráči si tyto tréninky platí zvlášť a unie následně posílá finance klubům, ze kterých trenéři pocházejí. Za mě to byl velmi zajímavý projekt.

Několikrát jsem byl také osloven k vedení tréninků během sportovního týdne na gymnáziu v Lichtenštejnsku.

• Po čtyřech letech se vracíš zpět do Torpeda. Jak probíhala jednání s klubem?

Během minulého roku jsem začal přemýšlet nad tím, že bych se chtěl postupně vrátit domů, a ta informace se poměrně rychle rozšířila. Když jsem byl o Vánocích doma, vedení klubu mě pozvalo na schůzku, kde jsme si řekli první představy o možné spolupráci. Domluvili jsme se, že si nechám čas na rozmyšlenou do konce ledna, jestli ten krok opravdu chci udělat. Už tehdy jsem ale cítil, že pokud bych ve Švýcarsku zůstal ještě další sezonu, bylo by to už trochu na sílu. 

• Zřejmě už není potřeba rozebírat ani jmenovat, ale byl jsi v kontaktu i s jinými florbalovými subjekty?

Ano, byl. (úsměv)

• V klubu budeš působit na pozici šéftrenéra. Co vše by měla tvoje role obnášet?

V první řadě chci říct, že tu pozici přebírám po Ivo Jochmanovi, kterého si velmi vážím. Z velké části má právě on zásluhu na tom, kde dnes jsem. Po svém rozhodnutí jsem mu volal a chtěl vědět, jak se na celou situaci dívá. Jsem rád, že budeme moci i nadále spolupracovat.

Co se samotné pozice týče, budu mít na starost sportovní stránku klubu – tedy nastavení tréninkového procesu, vedení a spolupráci s ostatními trenéry tak, aby celý systém fungoval co nejefektivněji.

• Máš už jasnou představu, jak bude spolupráce napříč klubem fungovat? Případně co bys chtěl do klubu přinést i na základě zkušeností ze Švýcarska?

Představu určitě mám, ale i když jsem v Torpedu působil téměř 20 let, dnes přicházím do trochu jiného klubu. Postupně si znovu mapuji prostředí, seznamuji se s trenéry i hráči a mám za sebou první schůzky. Spousta věcí se za tu dobu změnila.

Věřím, že společně vytvoříme prostředí, které bude příjemné pro rozvoj hráčů – a to nejen po florbalové stránce. Zároveň věřím, že se nám v Torpedu podaří nastavit nadstandardní moderní tréninkový proces, který pomůže hráčům maximálně využít jejich potenciál. Vždycky jsem stavěl hlavně na vztazích, vzájemném respektu a komunikaci, ať už v Česku nebo ve Švýcarsku a v tom chci pokračovat i dál.

Co bychom si podle mě mohli od Švýcarů vzít je klubismus a loajalita. Za celou dobu, co jsem působil u U18 v Malans, nám neodešel jediný hráč do konkurenčního klubu, přestože jsme se často pohybovali ve spodní části tabulky. Zároveň mě zaujal i celkový komfort kolem týmů. Prakticky u každého týmu fungovali minimálně tři trenéři, fyzioterapeut nebo kondiční trenér a také týmový manažer, který se staral o organizační věci okolo, například jídlo nebo celkový servis pro tým. A co se týče samotného florbalu, tam jsem stále zastáncem české cesty rozvoje, ale o tom by se dalo mluvit dlouho.

• Trenéři se momentálně mohou vzdělávat díky programům Českého florbalu. Budou probíhat i interní školení, vzdělávání trenérů nebo jiné formy zlepšování dovedností v rámci klubu?

To je jedna z věcí, nad kterou aktuálně přemýšlím, jak jí ideálně nastavit. Máme v klubu zkušené trenéry a myslím si, že sdílení know-how mezi trenéry by mohlo být velmi přínosné pro celý klub. Určitě bych byl rád, kdyby trenéři měli možnost se dále rozvíjet nejen prostřednictvím školení Českého florbalu, ale i interně mezi sebou.

• Kromě práce s trenéry, počítáš také například s pohovory se samotnými hráči, případně rodiči?

Budu apelovat na trenéry, aby pravidelně komunikovali s hráči a případně i s rodiči. Rodiče by měli být našimi partnery při rozvoji hráčů a budu rád, když se nám podaří vybudovat silnou a jednotnou komunitu kolem klubu. Každý, kdo bude mít chuť zapojit se do fungování klubu nebo jednotlivých týmů, bude vítán – ať už v roli trenéra, vedoucího týmu nebo jakoukoliv jinou formou.

• Na závěr, co se týče osobního života – kam povedou tvé civilní profesní kroky?

Momentálně se chci věnovat pouze florbalu, což bylo i jedno z důležitých kritérií pro můj návrat. Chtěl jsem dělat něco, co mě bude opravdu bavit a dávat mi smysl. Hlavně chci být kreativní a něco tvořit a tady mám v podstatě volnou ruku.

Zároveň mám v hlavě i další projekt, který by mohl pomoct zdejším florbalistům v jejich rozvoji, ale to si zatím nechám pro sebe. (úsměv)

 Davčo, ať se Ti v nové roli líbí a ještě jednou - vítěj doma!